Děti potřebují pohádky - my dospělí je musíme tvořit.
Napsat a nehrát je, ale hrát si.
Cokoliv se v naší mysli zrodilo, je možné uskutečnit, jinak by nás to ani nenapadlo - je to součástí našeho života, fyzického, mentálního i citového. Jako v pohádce. Všichni jsme tak trochu hloupí Honzové, dokud se nevydáme na cestu. Víme přece dobře, že není radno otáčet se zpět nebo vzdát se předem plnění zdánlivě nesplnitelných úkolů.
Jediné, o čem sami rozhodujeme, je samotné rozhodnutí. A pak záměr. Je-li úmysl dobrý, i výsledek bude takový. Jen my sami rozhodujeme o tom, zda se to stane. Nic nového pod sluncem, že jo, i tohle už jste slyšeli milionkrát. Ale nevzdávám to, ptám se po milionté prvé: máte své pohádkové sny, přání, potřeby a vize? Nepochybně, ale ptáte se právem - JAK to uskutečnit?
Chytrých řečí už jste slyšeli dost. Taky jste to určitě zkoušeli. Jenže nic? Už nevěříte, viďte?
Opravdu rozumím. Ale nepouštěla bych se do takových odvážných tvrzení a do něčeho, čeho i já jsem si nevyzkoušela dosti – nemoci, pocit bezmoci, citová zranění, přepracovanost i vyčerpanost, nezaměstnanost, nula na účtu, nedůvěra, strach, ledasco.
Nevzdala jsem to (ne, že by se mi nechtělo se vzdát, to přiznávám). Nevzdala jsem se nejspíš proto, abych vám to mohla předat, což je možné. Ale ne díky informacím, nýbrž prostřednictvím vlastní zkušenosti každého z vás.
Před časem mne napadlo, že kdyby se celý svět přeskupil, a každý by dělal, co má rád, a co tím pádem umí nejlépe, nic by se v podstatě nezměnilo: jezdily by tramvaje, fungovaly nemocnice, obchody, pošty i telefony, prostě všechno by bylo jak je nyní, jen by to dělali jiní lidé – ti, kteří by to dělali ze srdce, z vlastní potřeby, rádi a nejlépe ze všech, nikoliv jako nezbytnou záchranu neumřít hlady. Sálala by z nich radost, láska a konečně i úcta k práci druhých, bez které by se také neobešli, a toho by si byli vědomi. Všichni a všechno by vstoupilo ve velkou vážnost a úctu, dokonce i umění by se vnímalo jako nezbytná součást života, bez které se nedá žít.
Svět už se asi přeskupuje, jak vidno, jen to poznání KDO jsme a CO skutečně potřebujeme a chceme, to ještě dříme v našich myslích a čeká na probuzení. Ale tu a tam, ne-li stále častěji, vás napadá, co byste rádi a jinak, nepletu se? Jenže zatím tyhle vážně vážné potřeby sedí v neprůstřelné kleci strachu (tam je bezpečná zóna), zahalené do přesvědčení: „blbost, není možné, nepotřebuji, nevěřím, kecy, nevím jak…“.
Taková přesvědčení ve vás mohou sedět do nekonečna, ale zvednout se a zkusit něco nějak jinak, to může člověk kdykoliv. Opravdu je to možné.
Víme-li CO, pak máme vyhráno. Ono JAK se dostaví. Fakt. Jednoduše. Což neznamená bez práce. Ale věřte, že není krásnější práce, než naplňovat své pohádkově dobré vize, sny a potřeby. Jde to.
A je to!
Jednou z cest, kde se můžete dotknout světla, setkat se sebou a tkát i trvale utkat plátno svého vědomí a z něj dobrého svědomí, je seminář na Havaji. Cesta daleká a hluboká, aby poznání z ní mohlo být hluboce přijato.
Jako v pohádce.
Děti potřebují pohádky, ale my dospělí jim je musíme stvořit.
Mějte pohádkový rok - přeje Yvell i Tři Králové
